Milí kuchtíci, zdravím vás. Jmenuji se Pavel Feilhauer a bydlím v Praze. Když tyto stránky vznikaly, byl jsem ještě medik a student všeobecného lékařství 1.LF Univerzity Karlovy v Praze. Teď jsem už opravdový doktor. Doktor, co rád vaří. Anebo kuchař, co rád léčí? Ta první verze určitě vzbuzuje větší důveru u pacientů.
Miluji vaření a pečení, fascinují mě už od malička. Měl jsem vždycky rád maminčino nádobí a veškeré kuchyňské pomocníky, robotem počínaje a odšťavňovačem konče. Taky jsem rád v kuchyni pomáhal. Během cestování po světě jsem poznal mnoho jídel, chutí a kuchyní. Ze všech nejvíce jsem si však oblíbil kuchyni italskou a francouzskou - o nich je z velké části můj web.
Mám rád kvalitní a dobré jídlo a také hezkou prezentaci pokrmu na talíři. Jak se říká - oči musí jíst taky! Jako doktor s určitými znalostmi se na jídlo dívám i z nutriční stránky a snažím se uvažovat nad tím, co jím, co je pro mé tělo dobré a zlé. Co je pro mě relax? Hudba, trošku sportování, čas strávený s lidmi, které mám rád, a samozřejmě dobré jídlo a volné chvíle provařené a propečené v kuchyni. Ve výsledku si nejen odpočinu od práce, ale také se dobře najím. To jsem já, váš Dr. Cook.
Následuje text odhalující roucho mé kuchyňské kariéry. Jen pro zájemce.
Jak bude v budoucnu vypadat můj regulérní den? Přes den budu v ordinaci léčit pacienty a večer budu relaxovat a připravovat parádní večeři ve své vysněné kuchyni s naleštěným, měděným nádobím, litinovými barevnými pekáči a hrnci, velikým sporákem, obří spížkou, lednicí a mrazákem a na terase budu mít krásnou bylinkovou zahrádku. V růžku bude malá pícka vytápěná dřevem, ve které budu dělat pizzu jako v Itálii a chleba s takovou kůrkou a vůní, jakou znají jen ve Středomoří.
Cestou z práce se stavím na trhu, kde koupím čerstvou zeleninu, zastavím se v řeznictví, tam poklábosím se svou "herdek" řeznicí, která mi vždy dobře poradí a objedná přesně to, co potřebuji. A to si pamatujte, kamarádit s řeznicí nebo řezníkem je základ vašeho úspěchu! Jen tak máte zajištěny nejlepší suroviny, které potřebujete a ještě ke všemu v dobré kvalitě. Já už s jednou řeznicí kamarádím, takže vím, o čem mluvím! A minimálně jednou týdně se stavím do rybárny a koupím čerstvou rybu či "mořské potvory", protože krom toho, že potřebuji doplnit nenasycené mastné kyseliny do organismu, tak mi ryby a mořské plody moc chutnají.
Má kuchyňská kariéra začala už v útlém věku. Krom klasického arzenálu hraček, jaký chlapci mívají, jsem si navíc hrál s hrnci, vařechami, sušeným hrachem a fazolemi, které jsem "vařil". Víte, co to pro mě znamenalo, když mi maminka na hraní dala svůj starý tlakový hrnec? To bylo něco! Rázem jsem nebyl jen kuchař. Byl jsem kuchař s "tlakáčem"! Jenže mamka měla papiňák docela malý. To když jsme si pak hráli na kuchaře o prázdninách se sestřenicí u babičky s jejím velkým tlakovým hrncem, rázem ze mě nebyl kuchař s "tlakáčem", ale hotový borec s "tlakáčem"!
Dneska už vím, že papiňák zas tak kouzelná věc není a jídlo z něj nikdy nebude chutnat tak, jako když se vaří pomalinku 4 hodiny na plotně. Ale co, byl jsem malý, to jsem přece nemohl vědět. A navíc - "vařil" jsem jenom sušené fazole mé babičky. Taky mě vždycky fascinovaly kuchyňské mixéry, roboty a kráječe. Rád jsem pomáhal mamince péct cukroví, válet těsta a nejlepší bylo péct s ní bábovku nebo velikonočního beránka. Těsto se třelo v robotu. A v létě se u babičky a tety odšťavňovalo ovoce v odšťavňovacím hrnci - další věc, která mě odmalička fascinovala. Zavařovací hrnec mé mamky byl pro mě taky skvělou hračkou.
A tak čas plynul dál, já jsem se dostal na druhý stupeň ZŠ a začal jsem v opravdové kuchyni zkoušet péct opravdové dezerty. Byly to recepty od maminky nebo mých babiček a tet. Pak začal v TV běžet pořad Jamieho Olivera, který jsem doslova hltal a poctivě si opisoval všechny recepty na papír. Jamie mě doslova dostal svým stylem vaření a spontánností. Stal se mou modlou. Dále jsem začal z jeho stránek recepty překládat a zakládat do své sbírky. V jeho pořadu se sem tam objevil veselý Ital Gennaro Contaldo. Líbila se mi jeho posedlost italskou kuchyní, jak skvěle jí rozumí a umí ji interpretovat. To jsem ještě netušil, že mě bude později neuvěřitelně motivovat. Jamieho recepty jsem si sice psal, ale moc jsem je nevařil, bavilo mě pořád více pečení moučníků.
Na gymplu jsem stále spíše pekl, ale taky jsem poznal svůj další koníček - sborový zpěv. Na kytaru jsem hrál už od třetí třídy, zpívat jsem uměl taky, ale nikdy ne sborově. Začal jsem chodit do sboru Puellae et Pueri, kde jsem poznal úžasné lidi a muzikanty nejen na dirigentských pozicích, ale i v řadách sboristů, z nichž někteří se stali mými velmi dobrými kamarády dodnes. Ve sboru jsem se později stal i předsedou. Dost jsme cestovali po mezinárodních soutěžích, takže při výletování jsem poznával různorodost národních kuchyní různých států.
A pak přišlo studium medicíny. Prvák byl nic moc, anatomie člověku šlape na paty, ale já si na vaření vždycky trochu času našel. Protože jsem už nebydlel doma, kde vařila maminka, musel jsem se ve vaření začít zdokonalovat. Vzpomněl jsem si na rady Jamieho a Gennara a zkoušel je aplikovat ve své kuchyni. Totálně zlomovým okamžikem se pro mě stala okružní dovolená po Itálii. Poznal jsem krásu Itálie a Italy, jak si váží svého skvělého jídla. Kvalitní a dobré jídlo je pro ně jedna z nejdůležitějších preferencí. A ty chutě, jejich kombinace a různorodost jednotlivých regionů! Itálie mě dostala. Jejich trhy s čerstvou zeleninou, řeznictví s prosciuttem zavěšeným nad řezníkovou hlavou a mortadellou velkou jako stodola. A tak jsem si po návratu domů koupil strojek na těstoviny, pořídil kuchařky, zjistil, že můj Gennaro vede svůj utube kanál a začal vařit jako drak.
Další zlom byla návštěva Paříže. Má první francouzská cibulačka, chuť pravého lotrinského quiche, francouzské Suzettiny palačinky, další labůžo. A ty jejich cukrárny, pekárny, řeznictví a trhy! Jak řekla Julia Child, byl bych asi jediný Evropan ve Francii, kterého by zajímalo nakupování jídla více než nákup oblečení a parfémů. A pak jsem viděl film Julie&Julia - další zlomový okamžik mé kuchařské kariéry. Francie má taky super jídlo! Francie je boží!
Tím však nechci zatracovat kuchyni českou, naše jídla mám taky rád a připravuji je. Bez vepřoknedlozela, svíčkové na smetaně, babiččiných bramboráků, tvarohových nebo kynutých knedlíků s ovocem, kynuté buchty s drobenkou a bez mnoha jiných typicky českých skvělých jídel bych si život nedokázal představit!
Jinak jím vše, krom natě z koriandru, ta mi prozatím neuvěřitelně smrdí, až se mi dělají mžitky před očima. Možná zkusím psychoterapii, abych bariéru překonal, dám vám vědět, jak jsem dopadl. Jestli koriandr sekl se mnou nebo psychologa seklo ze mě. Nebojím se ochutnávat a zkoušet nové věci, život je o poznání, je třeba si rozšiřovat své obzory!
Ale dost už bylo řečí, teď už jen dobrou chuť, buon appetito anebo bon appetit!